Reportáž: Erasmus v Kostnici

Erasmus – slovo, jenž hýbe našimi studentskými léty. Asi netřeba blíže představovat. Všichni víme, že se jedná o program, který studujícímu otevře nové obzory. Na jaře 2009 jsem se také já konečně odhodlal otestovat svou mobilitu. Věc je (především retrospektivně) vcelku jednoduchá: vyplníte stoh formulářů, detaily proberete s domácím “Erasmus koordinátorem“ (pozor, někteří se tuto svou funkci pokouší před světem tajit), uzavřete cestovní připojištění a šup do neznáma.

Mým domovem se na šest měsíců stala Kostnice. Malé městečko s velkým jménem na březích průzračného Bodamského jezera na hranici Spolkové republiky Německo a Švýcarské konfederace, kde nejeden Čech (byli dva) trpěl za své svobodně vyřčené názory. Hned zpočátku vás ujistím, že jediným mým utrpením bylo, že jsem v Kostnici nemohl zůstat alespoň o semestr déle. Tamní pobyt se do mého života nesmazatelně zapsal jako idylické bezstarostné období, které budu na stará kolena nostalgicky vzpomínat podobně, jako dnešní senioři vzpomínají chmelové brigády. Co na tom, že jsem na rozdíl od západoevropských, amerických a australských “erasmáků“ musel šetřit každý cent a večeři v restauraci jsem si za celý semestr dopřál jen jednou. Plechovkové pivo bylo v Kaufladnu ke koupi asi desetkrát levněji, než v hospodách, a nechutnalo o nic hůře. Nedělejte pak, prosím vás, grill párty na balkónech s výhledem na řeku a západ slunce…

Přes všechnu idylu však Erasmus není placený semestr volna v cizích krajích (kteroužto mýlku mnozí “erasmáci“ sami přiživují svým “erasmus životním stylem“ – nonstop párty). Jedná se především o velkou příležitost, jež může – dobře využita – přinést ne-li zlaté vejce, tedy alespoň vydatné ovoce. Mým cílem, se kterým jsem se na Erasmus vypravil, bylo jednak významně pokročit s diplomovou prací a jednak se naučit německy. Prostředků pro splnění obou cílů jsem měl na kostnické univerzitě nepočítaně. Historika uchvátí enormní bohemikální fond univerzitní knihovny, která poskytuje metodický a komparační materiál snad ke všem myslitelným tématům. Ve věci druhého cíle musím vyzvednout úžasnou úroveň tamních jazykových kurzů a tzv. “Selbstlernzentrum“, což je učebna pro samostudium jazyků. Zbývající potřebnou přísadou je vlastní motivace. Té jsem měl  naštěstí přehršel a tak jsem mohl hrdě odjíždět s pocitem, že jsem se za půl roku prakticky z nulových základů naučil bez problému se domluvit (B1). Podobně jsem se těšil i ze stěžejních kapitol diplomové práce a stohu naskenované literatury k tématu, kterou jsem snad ještě dodnes všechnu nezpracoval…

Samozřejmě vše záleží zejména na náhodě: kam pojedete, jak se vám tam bude líbit, koho tam potkáte, co se naučíte. Erasmus není žádná velká jistota, ale velká možnost. A pokud se do toho pustíte, pravděpodobně zažijete okamžiky v dobrém i ve zlém extrémní. Budete chrochtat blahem nad kuchařským uměním Francouzů, Italů, nebo Španělů. Strávíte den v asketickém půstu, až s prázdnou lednicí zjistíte, že ve státní svátek mají zavřeno opravdu všude… Ale především: potkáte lidi z celého světa. Někteří z nich se vám už nikdy neozvou a zůstanou jako němá kulisa vašich vzpomínek. Jiní vás však příští léto pozvou k sobě domů, přijedou vás navštívit na další zahraniční stáži, nebo se společně vypravíte na cesty. Tak či tak, získáte přátele a uvědomíte si, že svět je daleko větší, než jaký se zdá být jeho komprimovaný obraz v televizi, ale daleko menší, než jak vypadá z okna vašeho pokoje doma. A ať už je jak chce velký, je plný lidí, které stojí za to poznat.

Ondřej Vodička